Krémové risotto z lesních hub

Při tomhle podivném počasí se dá snad opravdu jenom jíst – hurá! Také se dá chodit na houby, opravdu rostou a procházka lesem může být pros spoustu lidí příjemnou změnou, a to obzvláště tehdy, kdy si přinesete, krom pár klíšťat, i košík plný lesních hub. No a co s teď s nimi? Všechno! Udělejte si takovou smaženici, co jste jedli jako malí, opečte bedlu jen tak na másle s kmínem, udělejte omáčku a přidejte do ní dost holubinek, abyste mohli poslouchat obavy a pochyby spolustolujících o jejich jedlosti. Ale připravte si jídlo, na které bude radost se podívat, jídlo, ktere ochutná i ten, kdo nemá houby rád – připravte si houbové risotto!

Je to jednoduché, stačí se držet pár zásad, které se u nás často ignorují a risottem se pak zove všechna rozvařená rýže, stejně jako spaghetti jsou veškeré nudle se smetanou.

1. Rýže

Risotto je pochopitelně italské jídlo, k jeho přípravě je zásadní použití specifického druhu rýže (podle wikipedie: Arborio, Baldo, Carnaroli, Padano, Roma, Vialone Nano), já jsem se u nás v obchodech běžně setkal jen s Arborio. Jedná se o rýži, která je nabitá škrobem a ten se při neustálém míchání risotta uvolňuje a pomáhá tak vytvářet krásně krémovou konzistenci. Ona konzistence je snad nejdůležitější na celém jídle; vyvážení úrovně tvrdosti a měkkosti, na kterou je rýže uvařena, zase záležitost nejobtížnější, stále však jednoduchá. Výsledkem by mělo být risotto lávového charakteru, ale s rýží právě al dente. Je nutné celou dobu hlídat, aby se ze zrníček nevytratil ten bílý střed, který vám zaručuje, že rýže není rozvařená. Pokud zmizel – game over.

2. Vmíchávání vývaru

Jsme zvyklí vařit rýži ve vodě, ale v tomto případě na to musíme zapomenout. Při přípravě risotta se rýže nejprve opéká, spolu s většinou cibulovým základem a poté se po malých dávkách přilévá a vmíchává vývar, který rýže pomalu vstřebává a nabývá tak na objemu. Pokud nemáte čas si dělat vlastní kuřecí vývar, prodávají se, například v síti Marks & Spencer, kvalitní vývarové koncentráty, nebo můžete do rýže jednoduše přidat natural bujónovou kostku a dále pak jen přilévat vařící vodu. Je to sice podvod, ale výsledek bude i tak skvělý.

3. Parmesan

Tento fenomenální, všem známý, někdy v pytlíčkách znehodnoceně nastrouhaný, sýr je zásadní snad pro každé risotto. Přidává se těsně před koncem vaření, kdy celému jídlu dodá další úroveň chuti a vůně a pak ještě ve formě hoblinek nebo čerstvě nastrouhaný přímo na talíř. Vyplatí se si vozit parmesan v nechutně velkém množství, kdykoliv jedete do Itálie, nebo ho nakupovat v Makru a vždycky můžete za stokorunu koupit kousek snad v každém supermarketu. Je tam předražený, ale i tak se prosím nenechte zlákat tou namletou pytlíkovanou hrůzou.

4. Máslo

To snad ani nepotřebuje komentář, máslo je láska, tak šup tam s nim.

Krémové risotto z lesních hub

na 4-5 porcí:

• 1 řapík řapíkatého celeru
• 1 velká cibule
• snítka rozmarýnu a tymiánu
• extra virgin olivový olej
• lesní houby (hříbky všeho druhu, klouzky, atd.)
• 300g rýže
• sklenka suchého bílého vína
• kuřecí vývar
• stroužek česneku
• parmesan
• máslo
• čerstvá petržel
• hrubá mořská sůl, černý pepř

Celer, cibuli a pár hub (do základu ideálně sušených) a trochu rozmarýnu rozmixujte v robotu nebo nakrájejte na jemno. Pánev s vysokými stěnami rozehřejte na vysokou teplotu, přidejte olivový olej a váš připravený základ. Přidejte rýži a párkrát promíchtejte. Zalijte sklenkou vína a asi půl minuty míchejte, pak přilijte naběračku vývar, asi tolik, aby rýže byla téměř ponořená, snižte teplotu, promíchejte a přidejte nakrájené houby (ty nejhezčí a nejmenší si nechte na později). Co se krájení týče, myslím si, že kouzlo hub je z velké části v jejich tvaru a velikosti, takže pokud máte malé hříbky, krájet je nemusíte vůbec, maximálně napůl, abyste viděli, že nejsou červiví. Větší houby krájejte na pořádné kusy, abyste byli schopni identifikovat, co zrovna jíte. Když při jídle poznáte, že tohle je ten krásný hřib modrák, co jste ho našli, když jste mysleli, že vás všechno houbařské štěstí opustilo, je to fajn pocit. Až se tekutina vstřebá, přilijte další a opět míchejte, takhle pokračujte až do finále, kdy bude rýže téměř hotová al dente, což bude asi 18 minut, přidejte máslo a nastrouhejte do risotta parmesan. Řiďte se chutí, dosolte, pokud je potřeba, přilijte ještě trochu vývaru, aby konzistence byla správná a když jste spokojeni, přisypte hrst čerstvě nasekané petržele, přiklopte pánev a nechte ji tak dvě minuty odpočinout mimo žár. Risotto potřebuje péči, jeho chuť se mění každých pár minut a tak ho osolte trochu na začátku a v průběhu ochutnávejte – nejen, že tak dokonale odhadnete, kdy už bude hotové, ale budete celou dobu hlídat i jeho chuť. Nezapomeňte však, že parmesan je slaný sýr, takže finální dochucení bude až po jeho přidání. Tak 5 minut před koncem rychle orestujte na másle s rozmarýnem, tymiánem a trochou rozmačkaného česneku houby, které jste si schovali a mějte je při ruce, když budete servírovat. Risotto nepatří do polévkového talíře, použijte bílý plochý talíř, dejte vždy naběračku doprostřed a s talířem trochu zatřeste, aby se risotto samovolně rozprostřelo po celé ploše talíře. Udělejte pár hoblinek parmesanu a spolu s vaším houbovým dream teamem je poskládejte navrch, trochu olivového oleje kolem dokola – a je to.

Heston Blumenthal - citát

“When I think of a banger, I think of me as a six or seven year old, in a garden, with a mate, around a fire. There is something about that smoky flavor and the smell of the fat from the sausage dripping into the fire...” -Heston Blumenthal ...a takhle se přemýšlí o jídle!

A je tu jaro!

Konečně! Sice to nebylo tak strašný, ale zima prostě neni dobrý roční období, nemůžu si pomoct. To uvolnění je prostě všude, konečně je jaro! Sice mi teď nepříjemně svítí sluníčko do očí, že v zásadě nevidím, co píšu, ale tak budiž. Jak má vypadat “jarní speciál”? Nejsem si tak docela jist. V časopisech je to jasná věc, pár fresh receptů a slovo o blahodárném vlivu salátů na naše zdraví na okraj. Nu, proč ne, ale pak nevidím důvod, proč bych to já tady měl opakovat. Udělám to jinak, pokusím se vypíchnout pár zásadních věcí ohledně jídla, na co by se nemělo zapomínat a když se mi bude chtít, možná přihodím i nějaký ten svěžestí nabitý recept... anebo hovězí krví, to taky ještě nevím jistě.

Máte rádi jaro? Já hodně, asi i nejvíc ze všech ročních období. Taky jste rádi venku a užíváte si čerstvého vzduchu? Poflakujete se s flaškou vína na Žofíně? Jste rádi, že jste rádi. Já myslím, že ano. A další otázka – máte rádi svět? A svoje zdraví? (Teď by mě zajímalo, kolik lidí už ví, kam těmihle otázkami mířím.) No, je to tak – jezte bio. Kuřata taky ráda běhají po trávě a klovou něco do země a říkají si, jak je ten svět hezkej. Navíc se pak stane to, že vyprodukují, během svého přešťastného života, ukázkové maso. A teď je problém, že velkochov kuřat jim tak docela nezvládá dopřát podmínky, ve kterých by se jim líbilo. Naopak, kuřata často vidí denní světlo až těsně před smrtí, když je vytáhnou z tmavé nory, kde je chovají. Mají tak slabé nohy, že neujdou víc než pár kroků a když celý život stráví ve tmě, téměř se nebrání, když je potřeba je chytit. A kdo za to může? Potravinářský průmysl. Fastfoody, jako největší odběratelé všeho. Malá živá kuřátka se rodí v temných šuplících a jsou jen a pouze produktem na jezdícím pásu a to doslova. Jejich krmivo je plné chemie a antibiotik. Vždyť ani slovo “průmysl” nezní chutně. Všechno proto, aby mohly být supermarkety narvané igelitovými pytli s kusy umučeného rádoby masa. Má smysl mluvit o vejcích, jaké takové kuře vyprodukuje? Ani to naše bio a organic zdaleka nedosahuje kvalit, jaké si pamatuju z dětství, z chalupy. Když jsem běžel za sousedkou pro vajíčka a našel jí u kravek, dala mi napít čerstvýho mlíka... Všechno je pryč. Teď všeho jen musí být hodně a hlavně ať to má barevný label.

Nicméně tohle vám řekne každý druhý vegetarián (bůh jim žehnej), odplivne si na masový pult a jde zobat zrní. Mnohem lepší varianta je se zamyslet nad nějakými životními hodnotami a uvědomit si, že kupováním bio produktů člověk aktivně pomáhá jejich rozmachu. Když by se běžná kuřata jmenovala “mučená a nemocná kuřata” kupovali by je lidi stejně jako teď? Nebo, když by byla stejně drahá jako bio? Nehledě na to, že při každém přípitku člověk řekne “na zdraví!” a pak si ho sám ničí. Obsah mletého masového produktu? Ani o tom nechci začínat...

A teď veselejší téma – kousek od I. P. Pavlova se dá skvěle najíst za pár korun! Restaurace Starsano je relativně novým projektem, vaří z čerstvých surovin, dělají si vlastní těstoviny a je jen na vás, jaký druh si k jaké omáčce dáte, menu se hemží krevetami, rajčaty, česnekem a olivovým olejem, vše si můžete podle chuti upravovat, třeba na margheritu si dáte parmskou šunku (35 Kč) a do klasického salátu cesare bůvolí mozzarellu nebo kuřecí maso. Ale hlavně, umí tam vařit. Vědí jak udělat správně těstoviny, jak je nerozvařit, neutopit ve smetaně nebo nezneuctit oblohou. A ruku na srdce, kde si může student dát opravdu dobrou pastu? Pizza je fenomenálně přesná a stojí jak na “národce”. A ta vína... radost. :) Přes den si jdete s tácem přímo ke kuchařům a ti před vámi uvaří vybrané jídlo, můžete s nimi probrat suroviny, podívat se, jak se co dělá a nebo si sednout a počkat. Večer je Starsano plnohodnotnou restaurací s velice příjemnou obsluhou. Vše doplňuje moderní a jednoduchý interiér, který tedy na můj vkus trochu postrádá na útulnosti, ale ke konceptu restaurace se hodí. Těstoviny od 95 do 135 korun, takže žádné výmluvy a jděte se dobře a jarně najíst.

A do třetice všeho dobrého další moudro (těch není nikdy dost). Všemu by pomohlo, kdyby člověk obecně o jídle trochu přemýšlel, nebral ho jen jako “hrc prc” záležitost, aby neměl hlad, ale uvědomil si, jak je všechno propojené. Uvědomil si, že to není jedno, když si rozmrazí hotovou svíčkovou s knedlíkem, úhledně zabalenou do značkové krabičky, šoupne jí do mikrovlnky a za 5 minut spase při sledování Komisaře Rexe. Sakra, vždyt rozpéct si pár dní starou bagetku, potřít jí česnekem, namazat máslem, posolit a posypat pažitkou je snad ještě rychlejší oběd!

A na recept vám kašlu, jsem se z toho všeho zase naštval.

Cottage Pie

Upřímně doufám, že zima již nenávratně zmizí a konečně začne mé nejoblíbenější roční období – jaro. Jedinou věc však musím tomu krutému a otravnému údobí nechat; zima naučila lidi vařit jedinečná jídla, která zahřejí a promění člověka z třesoucí se trosky v růžolící a hltající bytost plnou chuti do života, nebo alespon k jídlu. Smutné je, že by tuhle transformaci dost možná zvládl i drsnější podzimní den a pak tedy už nevidím jediný důvod proč zimu tolerovat. Snowboard říkáte? Také jeden vlastním a nahoře na skříni mu je dobře.

Kdybychom neustále jen jedli carpaccio z tuňáka, saláty nicoise a všechna ta jídla oplývající svěžestí, že je člověku někdy až hanba, že se necítí stejně dobře jako jeho oběd, o hodně bychom se připravili. Poctivá kuchyně, jídlo, co si nehraje na zážitkový víkend, ani obraz z galerie, jen vůně hřejivého očekávání čistého blaha. My máme guláš, guláš je fajn, mám ho moc rád ve všech možných podobách, také máme “svíčkovou”, všichni víme, že nejlepší dělá právě ta vaše babička, máme spoustu dalších jídel podobného rázu, naši evropští sousedé je mají, dokonce támhle v Pakistánu dělají guláš, akorát mu říkají jinak, dělají ho z jehňat a místo knedlíků mají chlebové placky. Je jedna země, jejíž národní kuchyni se všichni posmívají a já jsem nikdy nepochopil proč – mluvím samozřejmě o Anglii. Je to snad právě kvůli tomu zamračenému počasí nad Britskými ostrovy, že tamější podmínky vyprodukovaly naprosto jedinečná a hřejivá jídla a dokonce i kouzelné pojmenování pro ně: “hearty food”. Co jiného taky dělat, když venku sněží, prší nebo je jinak nevlídno – jde se vařit.

Cottage pie je britská klasika, je to kombinace mletého hovězího masa, zeleniny a bramborové kaše. Vznik tohoto jídla se datuje ke konci 18. stol. jako pokrm chudých. Použilo se jakékoliv zbylé maso z předešlého dne, na něj se kydla bramborová kaše, vše se zapeklo a dobrou chuť. Já bych vám rád představil současnou, poněkud sofistikovanější verzi – a musím přiznat, že ten největší “umpf” zlepšovák vymyslela má drahá Elizabeth, kdy k rajčatovému protlaku přidala ještě krájená rajčata. Rozdíl je obrovský. Takže tady je naše společné usilí, jak si dopřát pozitivní jídlo během únorového večera.

na 3 pořádné porce:

• 0,5 kg mleté bio hovězí
• 2 velké cibule
• 2 velké mrkve
• 3 stroužky česneku
• worcester
• rajčatový protlak
• krájená rajčata
• asi 2 dlc červeného vína
• kuřecí vývar
• rozmarýn
• tymián
• sůl a pepř
• olivový olej

na kaši:

• brambory
• máslo
• bio mléko nebo smetanu
• 3 žloutky
• parmazán
• sůl a pepř

Potřebujete pořádnou pánev a potřebujete ji mít zatraceně horkou, protože nejhorší, co se hned na začátku může stát je, že maso pustí šťávu, vodu, cokoliv a začnete ho dusit. K tomu dojde, pokud na pánvi bude málo místa, nebo pokud nebude dostatečně rozpálená. Takže když se žhaví pánev, dejte vařit brambory – ideálně v celku a ve šlupce, pak se ale musí ještě horké oloupat, což je trochu nepříjemné. Je ale pravda, že tímto způsobem vstřebají nejméně vody a vy chcete kaši hodnou králů... když ne, tak je oškrábejte předem, svět se nezboří. Brambory se vaří, pánev je rozpálená – olivový olej a maso; dostaňte na něj co možná nejhezčí barvu, do hněda je lepší než šedivá. Maso pak okořeňte a přidejte nastrouhanou cibuli, mrkev a česnek. Pořádně promíchejte a přidejte worcester – ani moc, ani málo. Další na řadě je protlak, na něj je nejlepší udělat uprostřed pánve trochu místa, aby se z něj dostala ta protlaková pachuť, než ho promícháte se vším ostatním. Potom přidejte nakrájená rajčata. Promíchejte a pokračujte s vínem, tymiánem a rozmarýnem. V tuhle chvíli je v pánvi dost tekutin, tak je nechte trochu odpařit a potom přidejte kuřecí vývar, tak nějak podle potřeby. Vařte ještě pár minut a dostanete krásnou šťavnatou směs. Odstavte. Brambory nerozvařte, slijte vodu a hezky je rozmačkejte, přilijte trochu teplého mléka, pořádný kousek másla, žloutky, okořeňte a nezapomeňte na nastrouhaný parmazán, který kaši posune na vyšší level. Mimochodem nikdy ho nekupujte předem nastrouhaný, ale strouhejte si z kusu podle potřeby. Je to lepší ve všech ohledech, včetně ceny. Směs s masem přijde do zapékací mísy, na vrch dokonalá bramborová kaše a to v poměru: spoustu masa, kaše jen tak jako zimní čepice. Na všechno ještě nastrouhejte parmazán,udělejte pár průduchů vidličkou a šup do trouby na deset minut na 200stupňů. A výsledek je na obrázku.

Humac

Zhruba uprostřed ostrovu Hvar, poblíž přístavu Jelsa se nachází malá, téměř opuštěná vesnička Humac. Neprojedl jsem se celým Chorvatskem, ale když tam jsem, tak jídlo je hlavní náplň mého času a troufám si říct, že právě kouzelná domácí konoba Humac může nabídnout to nejlepší. To nejlepší v tom zemitém slova smyslu. Nedostanete vyšperkovanou věž z dusíku ani jazyk tygra ussurijského, na stole vám přistane tác s domácím jídlem, kde nic nechybí a nic není navíc, suroviny jsou té nejvyšší kvality a ne proto, že by si je šéfkuchař nechal dovážet přes půl světa... to jehňátko pobíhá támhle někde za zídkou okolo rajčat, co je máte v salátu – víc bio už to snad ani nejde.

Představte si dlažbu z velikých placáku, kamenný dům s dvorkem, jen zhruba opracované stoly z jednoho kusu dřeva, místo židlí lavice, žádná elektřina, okolo vás vinná réva, levandule i rozmarýn, skrz větve stromů probleskuje slunce, vítr vás lehce ovívá a při letmém pohledu do krajiny vidíte tak daleko, jak jen chcete. Občas se vám o nohy otře kočka a možná i usne podstolem... Nemusíte nic, jen sedět, odpočívat a jíst. Atmosféra je skvělá a jídlo ještě lepší, můžu ovšem hodnotit jen grilované jehněčí, nikdy jsem si tam nedokázal dát nic jiného, ono to totiž nejde... Mám podezření, že tam vraždí jehňata z chovu barbarských bohů, ta chuť nemá konkurenci a nemůže už být ani o chlup lepší. Je to ten druh jídla, kdy nepřestanete jíst, dokud před vámi něco leží – pečlivě okusujete každý kousek masa, vycucáváte morek z kostí za hlasitých zvuků blaženosti a když vypadáte jako pitomec, co se rve o spadlou kost se psem, je vám to jedno, ta kost je totiž vaše! Všechno je jedno, záleží jen na tom kusu žvance, jste primitivní tvor, co jí rukama a spí v lese – asi bych to jednoduše nazval štěstím, nic vám v tu chvíli totiž nechybí a když dojíte, jste absolutně spokojeni. V nabídce najdete i hovězí a kuřecí maso, některé dělané speciální technikou pomalého pečení “pod peka”, kdy si ovšem hostinu musíte objednat několik hodin předem. Víc o tom nevím a ani vědět nebudu, příště si totiž zase dám to jehněčí.

Prasečí hlava

Prasečí hlava v klasickém formě “prasečí hlava tvářící se jako prasečí hlava” je jídlo pro pokročilé. Potřebuje jedlíka určitého věku a zkušeností, někoho, kdo se na ni podívá s úsměvem a dokáže náležitě ocenit vše, co se skrývá uvnitř. Někoho, kdo se nezalekne slov jako mozek, rypáček, či křupavé ouško. Kdybych neměl rád bůček, na hlavě si v této formě asi moc nepochutnám, ale zase – kdo nemá rád bůček... Jsou to až Tudorovské hody, obscénní sádelnatá záležitost, která se musí prožívat a užívat, tohle není jídlo pro holky a kluky z “Gossip girl”, tohle je čistá vepřová dekadence. Na druhou stranu se akorát chováme slušně – prase umřelo aby nás nakrmilo, je pak přeci jen logickým chováním, že se z něj pokusíme vytěžit maximum. Upřímně nemám rád plýtvání jídlem. Otcem “nose to tail eating” je v dnešní době majitel a šéfkuchař londýnské restaurace St. John – Fergus Henderson. Člověk, co dostal Michelinskou hvězdu za vaření ze surovin, co by se ostatní ani neobtěžovali použít. V jeho menu najdete jídla jako “ pečená morková kost s petrželovým salátem”, “kopřivová polévka” nebo “volské srdce s řepou a křenem”. A také se samozřejmě najde i kuřátko na víně nebo čerstvé ústřice, popřípadě i něco pro vegetariány. Každopádně jsem viděl, jak tenhle pán peče prasečí hlavu a rozhodl jsem se ho následovat; prostě zkusit, co se stane.

Hlavu vám sežene řezník, stačí dát vědět nějaký ten den dopředu. Jedna půlka nakrmí spolehlivě 3 až 4 jedlíky, není to však množstvím, jak by se mohlo nejdřív zdát, je to opravdu ta energetická bohatost každého sousta. Pro mě má každá půlka naprosto rozdílný osud, tedy obě samozřejmě sním, ale každou jinak. První bude pečená podle Ferguse Hendersona a z druhé někdy příště vytvořím jídlo, které vizuálně nebude mít s hlavou nic společného. Ale to až jindy.

Pečená prasečí hlava

na 3-4 porce:

• půlka prasečí hlavy (kolem 3 kg)
• 1/2 lahve suchého bílého vína
• velkého panáka koňaku
• 1,5-2 l kuřecího vývaru
• 8 šalotek
• 8 stroužků česneku
• řeřichu nebo polníček
• tymián, rozmarýn, petžel
• kachní sádlo, nebo máslo a olivový olej
• dijonskou hořčici
• sůl
• černý pepř

Nejprve se musíte trochu sblížit, hlavu omyjte a oholte, já použil Gillette mach3 turbo a šlo to hladce. Je to taková zajímavá intimní zkušenost, holit mrtvou vepřovou hlavu, záhyby kolem tlamy, tváře... a tak podobně. Zatím si rozehřejeme troubu a v pekáči necháme opéct šalotky s česnekem na kachním sádle s trochou olivového oleje, než budou mít hezkou barvu. Hlavu potom opatrně přemístíme do pekáče, zalijeme koňakem, vínem, vývarem a nezapomeneme přidat bylinky. Chceme dosáhnout roztomilého efektu, kdy prasátko číhá ve vývaru jako krokodýl v močálu. Celofánem obalíme ouško, aby nebylo až moc křupavé a vše přikryjeme pečícím papírem nebo také celofánem. Pekáč přijde do trouby na dobré 3 hodiny na 300 stupnu, půl hodinu před koncem hlavu odkryjte, ať se hezky opeče i kůže. Úžasná věc tahle prasečí kůže, můžete si z ní udělat tašku nebo ji sníst... Krásnou upečenou hlavu si dejte stranou a do šťávy v pekáči přimíchejte trochu hořčice a polníček, nebo řeřichu. Hlavu umístěte doprostřed servírovacího podnosu, kolem šalotky a salát se šťávou. Teď přichází na řadu ta nejhorší část. Když už se všichni pokochali tou krásou, je třeba hlavu nějak vypreparovat. Já do toho šel intuitivně, tušil jsem kde najít líčka, že nad očima je dobré maso a taky vzadu za ušima, v rypáčku najdete taky krásný kousek. Dejte si co hrdlo ráčí, sádla je dost pro všechny. Když jsem servíroval, “čirou náhodou” se zastavil i můj bratránek Honza (“Ahoj, Honzo!”) a hlava tak spolehlivě nakrmila čtyři lidi. Tak hodně štěstí a kdo to vážně zkusí upéct, má u mě malý pivo! :)

PESTO!

Po dlouhé době jsem zase zpět, davy šílí, fanynky jásají a Obama si upravuje harmonogram – všichni chtějí vědět, jak na to domácí pesto! Když si bazalku pěstujete, vždy si natrháte tolik, kolik potřebujete... ne všichni máme tuto možnost, takže si jí mnozí z nás i kupují. Ano, čerstvá bazalka se prodává, mají ji většinou tam, kde ostatní bylinky. Je to dokonce jeden z mála keříku, který je dobře k dostání, společne s mátou. Zřejmě nám je caprese a mojito už naprosto vlastní, nebo za to všchno může Ital Emanuel. Ale zpět k tématu; bazalka se prodává po baleních, obsahujících větší než malé množství rostliny. Všechnu tedy většinou nespotřebujeme, uložíme ji pak do lednice, necháme zčernat a vyhodíme. Takhle to být nemusí – udělat domácí pesto je hračka!

• hmoždíř
• bazalka
• mořská sůl
• parmigiano reggiano
• extra panenský olivový olej
• česnek
• piniové oříšky (možno vynechat)

Jestli máte rádi česnek jako já, tak dva stroužky na dávku "menší množství pesta". Nakrájíme česnek na kousky a v případě například nerezového hladkého hmoždíře ho ještě utřeme plochou stranou nože, jinak je s ním zápas marný. Zpracováváme ho v hmoždíři a po chvíli přidáme natrhané listy bazalky, nejlépe všechny najednou. Když začne tmavnou a pouštět šťávu, osolíme a přidáme trochu piniových oříšků (já je vynechal, prostě jsem je doma neměl a třeba v moravských supermarketech personál netuší o jejich existenci, takže tam si jich taky moc neužijete), pokračujeme v mačkání, přisypeme nastrouhaný parmazán, opět pokračujeme a začneme pomalu přilévat olivový olej, abychom dosáhli správné konzistence. (viz. obrázek)