Humac

Zhruba uprostřed ostrovu Hvar, poblíž přístavu Jelsa se nachází malá, téměř opuštěná vesnička Humac. Neprojedl jsem se celým Chorvatskem, ale když tam jsem, tak jídlo je hlavní náplň mého času a troufám si říct, že právě kouzelná domácí konoba Humac může nabídnout to nejlepší. To nejlepší v tom zemitém slova smyslu. Nedostanete vyšperkovanou věž z dusíku ani jazyk tygra ussurijského, na stole vám přistane tác s domácím jídlem, kde nic nechybí a nic není navíc, suroviny jsou té nejvyšší kvality a ne proto, že by si je šéfkuchař nechal dovážet přes půl světa... to jehňátko pobíhá támhle někde za zídkou okolo rajčat, co je máte v salátu – víc bio už to snad ani nejde.

Představte si dlažbu z velikých placáku, kamenný dům s dvorkem, jen zhruba opracované stoly z jednoho kusu dřeva, místo židlí lavice, žádná elektřina, okolo vás vinná réva, levandule i rozmarýn, skrz větve stromů probleskuje slunce, vítr vás lehce ovívá a při letmém pohledu do krajiny vidíte tak daleko, jak jen chcete. Občas se vám o nohy otře kočka a možná i usne podstolem... Nemusíte nic, jen sedět, odpočívat a jíst. Atmosféra je skvělá a jídlo ještě lepší, můžu ovšem hodnotit jen grilované jehněčí, nikdy jsem si tam nedokázal dát nic jiného, ono to totiž nejde... Mám podezření, že tam vraždí jehňata z chovu barbarských bohů, ta chuť nemá konkurenci a nemůže už být ani o chlup lepší. Je to ten druh jídla, kdy nepřestanete jíst, dokud před vámi něco leží – pečlivě okusujete každý kousek masa, vycucáváte morek z kostí za hlasitých zvuků blaženosti a když vypadáte jako pitomec, co se rve o spadlou kost se psem, je vám to jedno, ta kost je totiž vaše! Všechno je jedno, záleží jen na tom kusu žvance, jste primitivní tvor, co jí rukama a spí v lese – asi bych to jednoduše nazval štěstím, nic vám v tu chvíli totiž nechybí a když dojíte, jste absolutně spokojeni. V nabídce najdete i hovězí a kuřecí maso, některé dělané speciální technikou pomalého pečení “pod peka”, kdy si ovšem hostinu musíte objednat několik hodin předem. Víc o tom nevím a ani vědět nebudu, příště si totiž zase dám to jehněčí.